Dubnová cesta na Berušku a zase zpátky
Nikdo už si nepamatuje, proč jsme nemohli vyrazit už v pátek, ale je to jedno. Chtěli jsme, jeli jsme. V sobotu tam a v neděli zpátky. Nádherná cesta, sněhu dost, v batohu opět jídla jak pro regiment - kdy se to naučíme odhadovat? .-)
Auto jsme nechali v Horní Lipové a poctivě s rouškami do Vápenné, tentokrát busovou náhradní dopravou kvůli vlakovým výlukám - a zdarma, jelikož nás průvodčí naložil, ale už nepřišel zkasírovat.
Vyrazili jsme po naučné stezce "Krajem Rychlebských hor" přes osadu Polka, s výpadem na Ztracené vodopády. To byl sníh ještě poetický, jen ho nějak stále přibývalo. Prďákem na Tetřeví chatu, to už byla na všem sněhová čepice skoro 40 čísel. Prošlapávali jsme se panenským sněhem pak už co krok to sněhu nad kolena na Kopřivník, přes Sluneční kameny na Studený vrch. Humor nás začal poněkud opouštět, sněhu naopak přibývalo. Naše naděje, že na Třech studánkách bude té bílé hmoty méně, se bohužel rozplynula. Posíleni čajem a svačinou jsme sešli na vrstevnici a tam to bylo ještě horší, nicméně na čelo mikroskupiny se z posledních sil vydal snowpiercer Soňa, u odbočky na Hřebínek vystřídán snowpiercerem Víťou, kterému vidina cíle dodala křídla, chvílemi skoro běžel - no jo, bylo to z kopce.
Beruška byla pro nás vysílené úchvatnou odměnou. A byla PRÁZDNÁ! Nikde nikdo. Sokolík rozjel Golema, převléknutí do suchého a bleskurychlé ohřátí přivezeného jídla (prdelačka, vážení!) přineslo blaho na těle i na duši. Zaklepala návštěva, zvědaví 2+pes, poseděli, poslechli pár Berušáckých historek a pak zase odešli. Měli jsme Berunu jen pro sebe. Ve spacácích teplo, jen ze záměru číst jsme trochu slevili - místo kroniky jsme přelouskali návody na obale od tvarůžků a usnuli.
Ráno jsme velkou pilou nadělali dřevo, poklidili, poděkovali a vyrazili zpět. Už jsme věděli, do čeho jdeme. Do kopce po vlastních stopách, což dost pomohlo. A taky dost pomohlo, že to bylo hodně z kopca a sněhu ubývalo. UBÝVALO!! K autu do Horní Lipové jsme dorazili sice již bez zvedání nohou až pod bradu, nicméně třešničkou na dortu bylo malé sojčí dobrodružství. Sojka se koupe ráda, dokonce i v zimě, ale tentokrát to nebylo vůbec dobrovolné, když jí podjela noha na křivé lávce a skácela se do potoka. Poslední kilometr byl díky botám durch slušným utrpením. Někteří se to pokoušeli vydávat za křtiny - přibrání Sojky do klanu Berušáků, ale uznejte sami, neměl by ten, kdo křtí, stát taky v řece?