Meluzína u Macochy
Čtvrteční slunovrat
Počasí napnulo všechny síly, aby vyrobilo něco jako fialový větrný hnus v Olomouci, holky hlásily podobný výsledek v Pardubicích i v Praze. Po celé republice byly výstrahy kvůli silnému větru, k tomu oteplování a tání. A tak jsme místo na Berušku nakonec 21.12.2023 vyrazili na chalupu. Běžky jsme sice vezli s sebou, ale spíše do foroty. A jojo, sníh nikde, zato prší a fučí.
Den jsme strávili vytápěním a klidovým režimem, je to tak úlevné po tom šílenství v posledním půlroce. K drobným pracem posloucháme mluvené slovo, čteme si, Víťa pere, já peču bezlepkový mazanec a smažím řízky na zítřejší výlet. Má být totiž "kolečko čtvrtek", slunečno a sněžení, no rain.
Je slunovrat a tak si večer zavoláme s holkama, je to den návratu světla, jenže se děje hrůza - odpoledne na Filosofické fakultě se střílelo! Je 15 mrtvých a přes 20 zraněných studentů, je to šílenství. Není co dodat, prolomil se dosavadní pocit, že "tohle" se u nás stát nemůže. Stalo se, 3 dny před vánocemi se změnil příběh mnoha rodin. Kdy tohle skončí? A jak?
Není jiné cesty, než žít - a dobře a naplno, jinak není šance změnit nerovnováhu toho, že na výrobu neštěstí pro tolik lidí stačí jeden člověk.
Páteční závrty u Macochy a lom u Chobyně
V pátek ráno otevřeme stodolu a přepadne nás - SLUNKO! A tak volíme z Víťových návrhů okruh kolem Macochy a s termoskou čaje míříme do Ostrova u Macochy. Žabku opouštíme u žlutého drobného kostelíka, ptám se Víti, čí je - má navigaci v ruce - a ozve se "Máří Magdaleny". Jsem paf a dojatá, věci do sebe zapadají. Ťapkáme a povídáme si, míjíme upravený větrný mlýn, stojí prostě tak nějak v běžné zástavbě. Pak, v otevřené krajině kráčíme jablečnou alejí k Pustému žlebu, a já nasazuju kapuci, neb na nás útočí megarychlostí megasněhové vločky. I přes ně vidíme první, docela velké závrty. Prudím Víťu až k Macoše, proč se tomu říká právě závrty (našla jsem to po návratu, viz P.S.). Víťa je vločkami přemožen a dokonale zamaskován.
V zatáčce vyšlapávám symbol Nekonečna, Víťa kontruje "pinčlíkem", kterého pak rozvedeme do krásného anděla. Přicházíme k Macoše, nikde nikdo, přes záclony vloček skoro nevidíme dno, scházíme tedy ke spodnímu mostku a kocháme se. Sokolík dumá, že na Macoše nikdy nebyl - ok, příští rok sem zajedeme celá familie, včetně lodiček na Punkvě.
Scházíme bukovinou po červené dolů do strže lemované skalami a jeskyněmi, a to je konec větru a sněhu. Je to krása, lidí celkem za celou dobu 5, povídáme a fotíme, teplá čaj a sváča je fajn. Vykopávám pár kamenů, 2 malé si beru domů, z jedné strany je do hladka ochozen. Víťa u vchodu do Amatérské jeskyně objevuje jilm.
Pak nastoupáme ze strže nahoru a kráčíme planinou zpět k Ostrovu. Nefouká tolik, trochu sněží, alej je pro změnu třešňová. Nezmarně se skrze mraky dere slunce a zostřuje kontury, pak rozfoukává mlhu, takže ke konci cesty vlevo vidíme až do Šošůvky. Alej končí křéžkem na kovovém podstavci a parádními kalužemi na cachtání, já se brouzdám a Sokolík brblá, že jsem jak děcko.
Znovu se jdu podívat ke kostelíku Máří Magdaleny, a je otevřeno! Prostý nízký, vybělený prostor se zajímavě předsazenými varhanami. Vitráže i malby jsou civilně popisné a příjemné. Musím se sem vrátit, hledám rukavici. Nacházím ji na schodu přímo před oltářem, pokloním se a s rukavicí odcházím.
Sokolím nabízí ještě výlet do lomu u Konice, jásám. Lom Chornice (kamenolom u Chobyně na Konicku) je třetí, kam docházíme se západem slunce. tentokrát je krajina večerem úplně modrá, sněhový poprašek vykresluje na kamenech rytmy ideální na linoryt. Jen ty kameny jsou jakési "nekamenovaté", jaksi hliněné, štěpí se v ruce. Tyhle nejsou pro nás. Ale lom je překrásný, podle slibů obce zde bude jednou místo lomu jezero, snad to vyjde. Doma jsem to našla, těží se zde droba, jilovitý mořský sediment.
_ _ _ _
Droba je sedimentární hornina, přesněji druh slabě vytříděného pískovce s obsahem základní hmoty vyšším než 15 %. Základní hmotu drob, která je obvykle druhotná, tvoří většinou jílové minerály a silt. Písková zrna představuje směs živců, křemene, slíd a úlomků hornin. Vzniká především v mořském prostředí.
_ _ _ _
Po návratu posloucháme Větrnou hůrku od Bronteové k čerstvým řízkům s bramborovou kaší a je to síla. Barienka přijela již do Olomouce, vyzvedne nám balíčky a jde s Lílou (poprvé v životě) na gelové nehty. Je spokojená, Líla u nás spí, holky mají fajn večer. My doposloucháme Bronteovou a jdeme spát.
P. S. Co je závrt?
Závrt je jedním z nejtypičtějších povrchových krasových tvarů. Je to uzavřená sníženina (deprese) v krasových horninách (vápenec, dolomit, sádrovec, kamenná sůl) nebo na povrchu jejich zvětralinových a sedimentárních plášťů. Vzniká po rozpuštění krasových hornin v podzemí. Má nejčastěji kruhový, oválný či protáhlý tvar, může mít ale i nepravidelný půdorys a nálevkovitý, válcovitý nebo miskovitý tvar. Nejčastěji dosahuje průměru od několika metrů do jednoho kilometru (útvary větší bývají většinou označovány jako polje, které však vzniká působením odlišných faktorů a procesů) a hloubce od jednoho metru až po hluboké závrty hlubší než 100 metrů.