Sokolík v Karpatském obloučku s Chorchem a Marou 2021

Balení a hektické přípravy, v týdnu dokoupeny poslední potřebné věci, část z nich poslána v balíku Míšou na poštu ve Zboji.

Dopoledne firemní sportovní den a odpoledne odjezd vlakem 16:12 z Olomouce s batohem a pytlem plným věcí pro kluky. Sojka mě doprovodí na nástupiště, rozloučíme se a nasedám na Břéťou zakoupené místo ve vlaku směr Košice. Cesta probíhá bez problémů, jen v Třinci se do vlaku navalí skupinka východňárů (cikánů se spoustou věcí a piva na cestu) a zabírá všechna místa kolem mě. Průvodčí se nade mnou slituje a nachází mi nové místo, takže vše v cajku. Po cestě čtu Respekt (zakoupený společně s Reflexem na cestu) a místama dřímu. V Košicích jsme na čas, doptám se na zastávku autobusu směr Mukačevo, což je má další přestupní stanice. Batoh hážu do spodku a pytel si beru s sebou do busny. Vše klape, stevardka je pohledná a milá, ptá se jestli máme potřebné dokumenty. Všichni kývou, jako že ano a tak vesele vyrážíme směr hranice. Cestou klimbám a pak přijde rozkaz vytáhnout pasy, že jsme na hranicích. Slováci nás všechny vyženou ven, odevzdáme pasy a docela dlouho čekáme, než se začne něco dít. Nezahálím a navštěvuji místní záchodky. Prevence je prevence. Asi tak po půl hodině máme pasy zpět a pokračujeme k hranici ukrajinské. Tam jsem, ještě s dalšími dvěma čechy, objektem zájmu pohraničníků a berou si nás sólo k budce. Na dotaz "Strachovku maješ" odpovídám "E? Što eto taka strachovka?" Později se dovídám, že je to spešl pojištění pro Ukrajinu. Nějaké mám, ale zkouším to probojovat nejprve s naší kartičkou pojišťovny. Jakmile ji celnice uvidí, protočí panenky, pronese (pravděpodobně) něco o přiblblejch češích a poté, co na ni spustím anglicky, mávne rukou, dá mi štempl do pasu a může se vesele pokračovat. Do Mukačeva nic zásadního se nastalo, na obouch stranách busny stejná tma. A pak najednou autobus zastaví a stevardka mě mile, ale nekompromisně vykopne ven. Nu, jsem v Mukačevě. Vyvalím se na lavičku a je mi docela chladno. Podívám se na hodinky, které ukazují 02:54. No ty kráso, pomyslím si, tři hodiny tady budu trčet, pže další bus směr Chust mi jede až v šest. Kolem brousí taxikáři a ptají se, jestli s nima nechci jet. Odmítám a na oplátku se lámanou ukrajinštinou/ruštinou ptám, odkud to jede na Chust. Jeden taxikář se mě ujímá a ukazuje mi odkud. A tak čekám, mrznu a kouřím a pozoruju psa, co tam pobíhá. Nic moc jiného se neděje. Kolem půl šesté se otevřou pokladny a tak si jdu, za doprovodu onoho taxikáře, zakoupit квиток. Zdárně zakoupeno a čekám na příjezd autobusu. Pak se za zvuků, které rozhodně nevydává udržovaný a bezporuchový motor, přiřítilo něco jako malý autobus, co mě mělo odvézt do Chustu. A šíleného kvikotu brzd (srovnej s kvílením brzd vlakových) zastaví a nastupujeme.

Den 2

Den 9 a 10

se k výpravě připojila Sojka (12. září) na kousek Bukovských vrchů, a to už je jiná písnička.