Nedělní Králíky

Sokolík se tentokrát vážně předvedl, když plánoval výletní trasu na Hanušovickou vrchovinu = splňuje požadavky nás obou: svaté místo, les, kopec 1000 mnm a .. hospoda (prostě NEUVĚŘITELNĚ IDEÁLNÍ :-). Když jsme v nedělních poctivých 8 ráno vyráželi do Králík (hergot, Králík či Králiků ??? podle wiki obojí), až díky zapnutým stěračům na autě jsme si uvědomili, že pršosněží. No nazdar, pláštěnky nemáme. S nadějí, že ve výše položeném terénu se to změní na sníh, hrdinně pokračujeme dál a už v Konici na nás za odměnu párkrát zamrkalo slunce skrze mraky.

Přes Litovel a Zábřeh do Králík jsme dojeli hladce a když jsme stoupali alejí Hraběcí cesty (asi javorovou, určitě ne lipovou) ke klášteru v Dolní Hedeči, užívali jsme si výhledy do daleka široka - dnešní zasněžená krajina s oblými hranicemi luk a lesíků by se v pojetí tušového kvaše opravdu vyjímala. Sem tam se na lukách povalovala mlha a z ní malebně vyčuhovaly stromy.

Alej ke klášteru je přímá a relativně do kopce, po cestě tuším 2 kapličky se zastaveními - pak na vás PŘESNĚ mezi stromy vykoukne červená klášterní brána (ona je totiž na schodišti, ale to zespod nevidíte), je to dost monumentální ..až  pak se postupně vynořuje celé tělo poutního areálu Hory Matky Boží.

- - - - - 

Byl to vážně takový zážitek, že Sojka hledala, jak moc velký záměr to byl a našla (v památkovém katalogu) POPIS PAMÁTKOVÉ HODNOTY: Monumentální vstupní brána na počátku aleje k poutnímu místu na Hoře Matky Boží, vystavěná ve stylu triumfálních oblouků, je pozoruhodným příkladem barokních festivit, v tomto případě dokonale spojujících ambice urbanistické a architektonické s krajinným prostředím a utvářením místa.

Poutní komplex se začal stavět roku 1696, ale podle některých svědectví již zde dříve stávala svatyně. Lidé na stavbě pracovali velmi obětavě, nosili cihly a kameny a všechny práce vykonávali ručně, bez nároku na peněžní odměnu. Za čtyři roky, dne 21. 8. 1700 byl kostel posvěcen a na hlavním oltáři umístěn Milostný obraz Panny Marie Sněžné. Od té doby se hora začala nazývat "Hora Matky Boží".

Původní servity roku 1883 vystřídal řád redemptoristů, v roce 1950-1960 klášter sloužil jako vězení pro kněze.

- - - - -  

Dostoupáme, brána zavřená, ale u kostela to žije, scházejí se rodiče s dětmi na bohoslužbu, my pokračujeme po žluté směr na Jeřáb, vrchol vrchoviny. Pošmourno se trhá, když dojdeme (coby kamenem párkrát hozeno) na Val (788 mnm) s železnou rozhlednou - přístup volný, jen vršek, kde je technický telekomunikační stožár, je prohibited. Kocháme se výhledy zejména na králicko-sněžnickou / polskou stranu. 

Pokračujeme, lidí málinko, sem tam se mihne běžkař či pes venčící člověka. Vstupujeme do lesa, sněhu přibývá a šumí to jako déšť, jak kolem všechno taje. Chvílemi padají "čepice" ze stromů, jsou to slušné šlupky. Odbočujeme na modrou "švihulku" a je to tu - prošlapáváme se sněhem, co krok, to 20 čísel, ještě že před námi někdo šel asi včera. Nikde nikdo, když zastavujeme u pramene Tiché Orlice. Pohvizdující ptáci a kapající voda navozují dojem předjaří. 

Na Jeřáb je to už jen 1 km, je tu chladněji a netaje, to reklama na ticho, až to dojímá. Sokolík si všimne stop v protisměru, dnešní a celkem velké - pes nebo možná vlk, rozhodně si taky ulehčoval cestu a využil včerejších stop. Po chvíli vidíme, že stopy se na naši pěšinu připojily opravdu z hloubi lesa. Přemítáme o tom, že vlka bychom vidět chtěli (on nás asi moc ne) a vzpomínáme na rumunského medvěda (kterého Sojka viděla a Sokolík ne). 

Vrchol, Jeřáb (1003 mnm - jediná tisícovka Hanušovické vrchoviny) je dosažen.

Dáváme si svačinku a disputujeme nad krásou dnešní trasy a nad záměrem přidat se pomyslně do klubu chodců po "tisícovkách", je jich u nás hodně, to už jsme zjišťovali, a jsou turisticky klidnější než ty vyšší a známější kopce a hory. Pokračování do Podlesí na Severomoravskou chatu pouštíme z důvodu času. 

Cestou zpátky na rovince nastavujeme tvářičky slunci, u rozhledny se točíme dokola, koukáme na ozářené Orlické hory i celé pohoří Králického Sněžníku, pak na Stezku v oblacích a polský Trójmorski Wierch (česky Klepáč nebo Klepý), Sokolík drží příjemnou (!) přednášku, jak je to s těmi třemi moři a kudy bychom potenciálně mohli jít letošní puťák s klukama. 

Po cestě zpět ke klášteru Sojku pobaví Kristus, který se levačkou uvolnil z kříže, ale ten kus břevna stále drží, takže to vypadá, že naviguje. Po pivu a kávičce v Poutním domě scházíme alejí, klouže to, ale nemáme pořádný igelit, na svačinovém sáčku to nejede. Nu což, prošli jsme pěkných cca 13 km, teď hurá do Olomouce na proof-of-concept našeho schodiště do nebes (k posteli na Wanklovce) a pak zpět na chalupu.