Zapomenuté hory 2021 a hřbitov v Čermné

V sobotu 23. 10. 2021 v 18:30 stojíme u Žabky a koukáme na sebe. Dali jsme to, dali. Chvilkama už nám to dochází a chvilkama ještě vítězí zima, adrenalin a kyselice v krvi. Převlečeni do suchého šoupeme tuhnoucíma nožičkama směr vyhřátá společenská místnost a polévka. 

Výsledky závodu zde.

22 hodin předtím - 22.10. v 18:30

Vyrážíme do Uhelné, kde máme domluvené přespání v apartmánu Na Faře, u kostela sv. Kateřiny (+420 725 640 210). Doufáme, že máme všechno sbaleno, a modlíme se za dobré počasí na sobotní 4. ročník rychlebkého ultramaratonu. Bereme to s respektem, jelikož Sojka běží poprvé (26 km) a trénovala jen měsíc, a Sokolík je sice maratónský matador, i těch 46 km, které letos poběží, zná z loňska, ale bohužel jeho letošní příprava je jak noty na buben, respektive poslední týden díky rýmečce"ground zero". Sojka bude happy, když závod vůbec dá, tedy aspiruje na poslední místo ve své kategorii (ženy 43+).

Malé vzrůšo po dojezdu okolo půl deváté večer, jelikož všude tma, dům vypadá ve stavu "stavba" a paní nebere telefon, nicméně po chvíli se dozvoníme - ubytování je luxusní, je zatopeno, k dispozici je kuchyňka a samostatný pokoj s pohodlnými postelemi. Vyložíme věci a jedem se registrovat do restaurace ISOLDE, u které je start i cíl závodu. Sice je skoro 10 h večer, ale zde živo, spousta lidí, atmosféra jiskří. Přebereme si startovací balíček s propozicemi a čísly (Sojka 88, Sokolík 384), jedeme zpět Na Faru, večeře, příprava batůžků a do pelechu se pořádně potulit a vyspat. Ranní nervozitu zaháníme výbornou tlačenkou, sprchou, balením magneziových tubiček a iontových nápojů do hydrovaků a děkováním "tam nahoru", jelikož předpověď říká, že sice teplota 9°C - 1°C, ale co do deště jen malá přeháňka kolem poledne. Sokolík vybíhá v 9 a Sojka v 10h (v 7 vybíhají závodníci na 76 km, letos se 101 km neběží). 

Sojka vyprovodí Sokolíka na start, ten se napáruje na Davida, Sojka skecne nečekaně s Robertem Z., pak 3-2-1 a pole běžců se poklidně rozbíhá do lesa. Za hodinu stojí Sojka na startu znovu, čeká na odpočet a doufá, že přežije a nemrzne, jelikož na svůj standard si nabalila jen 3 vrstvy a do vaku záchrannou větrovku - a ono je docela chladno. No nic, 3-2-1 a ... pak prostě běží minuty a hodiny. 

Jak to šlo Sojce

Doteď nemůžu uvěřit, jak to prošlo/proběhlo na pohodu. Začátek výstup, dbám instrukcí, že do kopce se neběží a vůbec si první půlku tratě mám hlídat síly, aby na konci bylo z čeho brát. Běžci se během prvních kilometrů rozdrolili na skupinky a jednotky, a pak si tělo nějak samo nastavilo tempo. Počasí drží, je chladno a tak běh zahřívá, ale nepřehřívá, povedlo se mi neminout ani jednu kontrolu, zvládla jsem i operaci s kleštěmi na orientační běh. Do provní kontroly ještě běžím s jedním párem, pak už je chca nechca nechávám za sebou - a je to znát, on ten doprovod vážně motivuje. Občasné výhledy do kraje jsou uchvacující, tak nějak známé a nádherné, chvilkami by člověk i fotil, ale to by znamenalo přerušit tempo a na to nemám. Na občerstvovací stanici (16,4 km) dobíhám safra hladová, držím se, abych se nepřejedla, to bych pak neuběhla už ani metr, a letím dál, posledních 10 km. Vědomí,, že už se točím vlastně zpátky k startu/cíli, pomáhá, stejně jako ještě slunečné počasí. Trasa je už víceméně po vrstevnici, takže co jde, běžím, aby to nebyl celé závod v rychlé chůzi. Dobíhají a předbíhají mne běžci z 46 km trasy a povzbuzují nebo se prohodí vtípek, to také pomáhá. Myslím na Sokolíka, kde asi je a jak mu to jde, zejména poslední půlhodinu, kdy prší. Naštěstí mi to moc neklouže ani kořenech stromů v posledním úseku, a ten fakt stojí s převýšením za to. Stehna už se ozývají, plíce by zvládly větší záběr, ale svaly na nohou nee .-). Dobíhám s časem 4:42, kontrola OK, takže žádná diskvalifikace, zrovna vyhlašují výsledky v mé kategorii, vítězka (ročník jako já) to dala za tuším 3h. No, je co zlepšovat, ale chápejte, běhat jsem po mnoha letech začala před měsícem, a nebyla jsem ani poslední, takže?? Jdu se převléknout z mokrého, to už jde poněkud těžce, neb vychládám a mrznou mi ruce a tuhnou nohy, nad čajem píšu SMS Víťovi, že jsem v pořádku v cíli. Po hodině a cosi přijde SMS, že doběhl, jdu si ho vyzvednout k cílové bráně, je slušně šedofialový a mokrý, ženu ho do auta převléknout se - přece jen je po rýmečce. Posteskne si, že to byl boj, ale stejně má radost, že trhnul Davida.

Jak to šlo Sokolíkovi

Začátek jako vždy pozvolný, místy si povídáme s Davem, místy s dalšími spoluběžci. Všechno funguje jak má a tak plním plán na horské dlouhé laufy: do kopca jít, po rovině běžet a z kopca běžet, co to dá. Do první občerstvovačky pohoda, naperu do sebe čokynu, něco ovoce, salám a chleba s pomazánkou, doplním ionťák do vaku a vyrážím směr Nowy Gieraltów. Na odchodu se ještě potkáme s Davem, který právě doběhl a kterému jsem po cestě utekl, prohodíme pár slov a já už šupajdím dolů. A tady se začíná má bolestivá odyssea. Při klesání začíná intenzivně bolet pravé koleno. Ale dávám to a stále běžím. Pak stoupání sjezdovkou z Gieraltówa potkávám poprvé Andreu, prohodím s ní pár slov a jdeme si každý "svou cestou". Do kopca koleno nebolí, říkám si, tak to byla jen nějaká anomálie. Z tohoto mě vyvede klesání na červenou značku, která nás vede na Czernicu. Koleno bolí jako čert, ale zatínám zuby a klusám dál. Stoupání na Czernicu je pak dobré, jsem v závěsu za Andreou, po cestě nás počasí poctilo sněžením, chvíli docela intezivním. Na vrcholu na malé občestvovačce se dáváme s Andreou do řeči a pokračujeme dál spolem až takřka do konce. Klesání do Bielice je hotové utrpení a navíc se přidává i levé koleno. Jsme dole, cvakneme si navzájem kontrolu a jdeme na stoupání na Kovadlinu, to vyběhneme vcelku svižně. Na skalách před vrcholem opět cvakáme kontrolu a pokračujeme. Na Kovadlině mě přepadá malý hlad a tak vytahuju tyčinku a v klesání do sedla Peklo ji do sebe soukám a Andrea mně utíká. A čím je dál, tím mě kolena bolí víc. No nic chlapče, říkám si, musíš se jí držet, nebo to nedoběhneš. S velkým vypětím sil ji po nějaké době doháním a dáváme se do řeči a cesta utíká, kolena bolí čím dál víc, ale jak v tom nejsem sám, tak to docela jde. Za chvíli jsme na Špičáku a já se v mysli upínám na občerstvovačku na Hraničkách. Tam dobíhám z posledních psychických sil. Uff, nacpu do sebe ... už ani nevím co, ale bylo toho hodně, ionťák nedoplňuju, každý gram navíc bolí. Svaly jsou ale docela v pohodě, k mému velkému údivu vzhledem k takřka nulovému tréningu. Rozběh z občarstvovačky bolí, ale je to mírně do kopce, takže se spíš jen tak sem tam poklusává. Když jdu, je to dobrý, ale při běhu kolena neuvěřitelně bolí. Ani moc nevím jak jsme se překulili přes Nové Vilémovice a Červený Důl, jedinou vzpomínkou je bolest. Každopádně se Andrei držím zuby nehty, střídáme se ve vedení. V klesání do Račího údolí musím párkrát zastavit, bolest je příliš velká. Po asvaltce dolů praktikuju indiánský běh. Zpomaluju a Andrea mi utíká, nejsem schopen držet její tempo, bolest mi víc nedovolí. A aby toho nebylo málo, tak mě asi 500 metrů před odbočkou na Rychleby přepadne kakání. Nemá cenu s tím bojovat, uhýbám z cesty a jde se na věc. Gatě dolů, zadřepnout, ok, to ještě šlo relativně dobře. Ale jak teď vstát? Kolena neuvěřitelně bolí, zatínám zuby a pomalu se rovnám, nasoukám na sebe gatě a velmi, velmi pomalu se dávám do pohybu. Jo a ještě k tomu začíná lejt. Supr. Jak se připojím na cestu potkám se s nějakou holčinou a tak běžíme na hrad spolem. Cvakáme si zase navzájem kontrolu a pokračujeme na kazatelny. To už vypínám mozek a jedu v nouzovém režimu. Čertovy kazatelny, cvak kontrola, nadechnout se a dolů. Serpentíny scházím, běžet už opravdu nejde, jako v tranzu. U Tančírny mám pocit, že už neudělám bolestí ani krok, ale nějak se zmobilizuju a ten kousek do cíle pomalu doklusávám. CÍL. Obrovská úleva, že jsem tady. Mám toho opravdu dost a bolest kolen je nepředstavitelná. Píšu Sojce, že jsem v cíli a vydýchávám a čekám, až si mě najde a odvede ... vlastně je jedno kam, hlavně ať už to nebolí.

A hodnocení na závěr? Tak bolestivý závod jsem ještě nikdy neabsolvoval a jsem rád, že jsem jej dokončil. Sáhl jsem si pěkně hluboko do své vůle dokončit závod. A zcela otevřeně přiznávám, že nebýt Andrei (jak jsem se později dozvěděl, vyhrála svou kategorii), tak nedoběhnu. Patří jí za to můj velký dík. Nikdy v životě bych nevěřil, že se budu modlit za každé další stoupání, neb při něm kolena nebolela. A zcela pokrytě dodávám, že mám radost, že jsem byl, i přes všechny potíže lepší než David, který doběhl asi 15 minut za mnou. :-D

Společný závěr

V suchém oblečení se došouráme s polívkovým kupónem do ISOLDE, sníme s chutí skvělý hustý kuřecí vývar i kynuté buchty s povidly (ano, lepek nelepek) a pak hajdy autem do Štěpánova, neb je tam větší vana, do které se vejdeme oba najednou. Zatopíme, do vany nasypeme sůl a oleje, pak u kamen popíjíme čaj, vyprávíme si dojmy ze závodu a usínáme. V neděli nařízený zasloužený odpočinek dodržíme, dáme si film na gauči u kamen a zase se sbíráme k odletu. 

Neděle 24. 10. - pietní javorový podvečer na hřbitově v Čermné

Jelikož plán zněl jasně, v neděli se konečně potkat s Jindrou v Libavé a probrat, zda bychom příští rok převzali organizaci akce Bílý kámen za Lubavii. Jedeme dříve, zachytáváme západ slunce ve vojenčáku, a to je něco, v kombinaci s barvami lesa, javorů a buků, zejména poblíž Odry. Pobudeme chvíli na hřbitově v Čermné, to už slunce klesá rychle a barvy mizí i z jasně žlutých javorových listů, a jedem za Jindrou na čaj.

P. S. Pět týdnů předtím na balkóně v Olomouci

Jak se to stane? To se takhle večer Sokolík pochlubí, že se ozvali ze závodu Zapomenuté hory, letos se běží a platí registrace z loňska, kdy ho museli asi měsíc předem kvůli COVIDu zrušit. Sokolík by rád běžel a co já? Pojedu, jasně, projdu se zatím někde v lese. Na přípravu je 5 týdnů. Pak mi to tak nějak vrtá hlavou, proč to nezkusit aspoň ujít, tu trasu? Už jsem 25 km dala, i s 30 kg batohem na zádech, co? Po pár dnech začnu přemýšlet o běhání a pak prostě jeden večer vyrazím ven, uběhnu 6 km a jde to. A tak pokračuju v tréninku a pak se rozhodnu se přihlásit taky. A bojím se, ale trénuju, a pak jedu :-)

P. P. S. Snad další rok opět?

Na webu je již informace o termínu 5. ročníku rychlebského ultramaratonu - 15. 10. 2022. Tož, šup s ním do kalendářa a začít v přípravě dříve a postupně, aby kotník, co Sojku trochu trápí, byl lépe připraven..